Gruzie – putování za chevsurskými věžemi

Oblast Kavkazu mě vždycky přitahovala. O Gruzii se v poslední době hodně píše. Většina cestovatelů se odtud vrací nadšená z přírody i lidí, není to zas tak daleko, domluvíte se tu rusky a Čechy tu mají rádi. Věděl jsem, že tam musím vyrazit. Nedalo tak moc práce pro tuhle myšlenku získat další nadšence. S kamarády jsme se v mládí toulali po horách, hlavně po těch slovenských a rumunských. Letos většina z nás slaví čtyřicítku, tak proč je neoslavit společnou výpravou po letech? Nakonec už nás bylo pět a „pánská jízda“ na Kavkaz mohla začít. Zbývalo už jen domluvit termín a koupit letenky.

Na srpen vycházely letenky z Prahy do Tbilisi nejlevněji s Ukraine airlines přes Kyjev. Kdo má hodně času a chce se mu cestovat vlakem do Budapešti nebo Katovic, může pořídit ještě levnější přímý let do druhého největšího gruzínského města Kutaisi. Potom jsem se pustil do plánování trasy, tahle činnost mě baví, tak jsem dostal od kamarádů mandát s požadavkem, ať tam není příliš památek, a hlavně ať nechybí nějaký pořádný trek. Na internetu jsem objevil stránky Spolku přátel Gruzie, kde jsem získal inspiraci i užitečné kontakty na řidiče i majitele ubytování v horách.

Hned po příletu jsme si stihli užít atmosféru životem nabitého a pulsujícího Tbilisi. Město, kde najdete vedle sebe gruzínské a arménské kostely, mešity i synagogy a staré turecké lázně a zároveň moderní architektonické skvosty jako Most míru od italského architekta nebo dva stříbrné tubusy ukrývající v sobě výstavní a koncertní síň. Nad starým městem do noci pendluje moderní lanovka, která vás vyveze na starobylou pevnost Narikala. Pevnost byla postavená už ve 4.století Peršany a je z ní nádherný výhled na celé město.

Druhý den ráno už jsme se vydali na sever směr Kavkaz. Cestou jsme nemohli minout nedaleké město Mccheta, které bylo v raném středověku hlavním městem Gruzie a dodnes je hlavním sídlem Gruzínské pravoslavné církve a nejvýznamnějším duchovním centrem země. Kromě kláštera Jvari ze 6.století jsme navštívili ještě další dva kostely, pro kluky to bylo tak akorát, tak jsme to vyvážili zastávkou na pevnosti Ananuri, kde se dalo v nedaleké přehradě i vykoupat. Potom jsme už s naším řidičem pokračovali gruzínskou vojenskou silnicí (jedinou pozemní dopravní spojnicí Gruzie s Ruskem) až do městečka Stepansmida (známého spíše pod starým názvem Kazbegi). Nad městečkem se tyčí jeden z pětitisícových velikánů Kavkazu hora Kazbek (5047 m), ke které byl podle starověké legendy přikován Prométheus.

Tady jsme na dva dni zakotvili. Naší ambicí nebylo zdolat samotný vrchol (k tomu jsme neměli potřebné vybavení ani čas), ale dojít až na kraj ledovce do výšky asi 3 300 m. Z Kazbegi ležícího ve výšce 1700 m, to bylo i tak 1500 m převýšení, které jsme za den absolvovali nahoru a dolů. Většina turistů, kterých je v této oblasti opravdu hodně, míří jen ke kostelu Nejsvětější Trojice do výšky 2 170 metrů. Kostelík ze 14.století je významným poutním místem a jedním ze symbolů Gruzie. Část turistů končí u vyhlídky v sedle Arša, dále už pokračují většinou jen horolezci.

Další den jsme využili k prozkoumání nedalekého údolí Truso s vývěry minerálních pramenů, bohužel však kvůli hranicím s Jižní Osetií je přístupná pouze část krásně barevného údolí.

To už ale nastal čas přesunout se do jedné z nejodlehlejších oblastí Gruzie – Chevsuretie. Znamenalo to dostat se do jiného kavkazského údolí a překonat sedlo ve výšce 3056 m. Z Kazbegi jsme se nechali dovézt terénním autem do 12 km vzdálené vesničky Juta, kde jsme přespali u nově postavené chaty v pronajatých stanech, v místě s úžasným výhledem na masiv Chauki. Kamarád Bárt měl zrovna narozeniny, tak jsme je večer v chatě oslavili místní pálenkou čača. A protože místní doslova milují přípitky, začali hned přiobjednávat další. Mírně unaveni jsme druhý den ráno vyrazili na celodenní přechod do vesnice Roška. Podle průvodce měl trek trvat 9 hodin, my to zvládli za 7 hodin. Nutno ale přiznat, že s pomocí koně, který odevzdaně většinu cesty nesl naše velké batohy. Místního průvodce s koněm jsme si najali nejen abychom odlehčili zádům, ale hlavně z důvodu orientace. Své těžké krosny jsme nasadili jen při prudkém sestupu ze sedla. Trasa je sice oficiálně značená, ale Klub českých turistů tady nepomáhal, proto je značek poskromnu. Část cesty vede podél hranice s Ingušskem. Pohraničníci mají koně, dřevěnou boudu a po krátkém čekání a prověření pasů vám dají bumážku s povolením k průchodu.

V Rošce je pár chalup a úžasný guesthouse u Šoty, kde jsme si vychutnali poctivou místní večeři i snídani. Spousta zeleniny na všechny způsoby, výborná polévka a samozřejmě tradiční a všudypřítomné chačapuri. Všechno jenom „bio“, nic jiného tu ani neznají. Ráno jsme si ještě vyšlápli k ledovcovým jezerům Abudari a ti otužilejší z nás se v nich i vykoupali. Z Rošky nás pak čekala tříhodinová jízda teréňákem do cíle naší cesty, asi 50 km vzdálené vesnice Šatili.

Leží u hranic s Čečenskem a je to centrum regionu, kterému se říká Chevsuretie. Chevsurové jsou hrdý kavkazský národ a jejich náboženství je směsicí křesťanství a pohanství. Uctívají například mraky nebo duchy hor. Před 2.světovou válkou zde žilo kolem 4 tisíc obyvatel, dnes jich zde v několika vesnicích žije trvale jen asi 400.

Autem se sem dá dostat pouze od května do října, v zimním období je Šatili zcela nepřístupné a několik rodin, které tu na zimu zůstávají, je odkázáno na vlastní zásoby, vlastní dobytek a na občasné zásobování vrtulníkem. Kromě panenské přírody sem cestovatele láká také unikátní a v celé Gruzii nejzachovalejší středověká pevnost se systémem obytných věží. Pevnost byla vybudována na skále nad řekou už v 8.století a sloužila jako obrana severních hranic Gruzínského království.

Některé věže jsou postupně přestavovány na penziony. Zatím jich ale není mnoho a v létě jsou neustále obsazené. Nám se díky kontaktu na majitele podařilo v jedné takové věži zamluvit ubytování. Zamlouvali jsme si ho už několik měsíců dopředu. Přiznám se, že tenhle nocleh byl pro mě jedním z nejexotičtějších ubytování v životě. Je jenom otázkou času, kdy masová turistika dorazí i do téhle odlehlé končiny a ceny se tady znásobí. Šatilské věže jsou totiž navrženy k zápisu na Seznam světového dědictví UNESCO.

Náš pan domácí se jmenoval Nodar a byl hrdý Chevsur. Vzal nás na výlet dodávkou, co pamatuje ještě sovětský časy. Cílem výletu byla další obranná pevnost Muco. Vede k ní cesta podél říčky lemovaná studánkami, z nichž téměř každá nese jméno někoho ze zemřelých. Obvykle je doplněna malou pamětní deskou, případně fotografií či obrázkem. Chevsurové tak prokazují úctu svým předkům a zajišťují jim dostatek vody i na onom světě. Komunisté postupně vysídlili všechny místní strážce hranic do nížin, a tak je dnes Muco opuštěné. Pevnost se opravuje a v posledních letech ji objevuje stále více turistů. Pod pevností je dokonce malý kiosek, kde mají i plechovkového Kozla. Když nás Nodar dovezl na místo, zeptali jsme se ho, kolik máme času na prohlídku. Měli jsem obavu, aby na nás dlouho nečekal. On na to, ať nespěcháme: „Ja svobodnyj čelověk, ja v garach živu“.

Pro zpáteční cestu do Tbilisi jsme zvolili obvyklý způsob gruzínské veřejné dopravy – maršrutku, která jezdí z Šatili dvakrát týdně. Asi 150 km vzdálenost urazí asi za 6 hodin a je to nepřekonatelný zážitek. V maršrutce potkáte spoustu zajímavých vesničanů i cestovatelů. Ale když vás hned následující noc čeká let do Prahy, potom už to tak veselé není.

Do Gruzie bych se chtěl určitě znovu vrátit a klidně bych vzal s sebou i rodinu. Je to země, kde toho pro mě zůstává ještě mnoho neobjeveného. Mořské pobřeží, skalní města a kláštery a další magické horské oblasti (Svanetie, Tušetie). Je to země hrdých a pohostinných lidí, nádherné přírody, krásné architektury a výborné kuchyně. Země s bohatou historií, kde spolu dokáží vedle sebe žít desítky různých etnických a náboženských skupin v míru a vzájemné toleranci.

srpen 2016