Setkání v Isfahánu

Setkání v Isfahánu

„Iran good?“ zazní dneska snad už po padesáté tahle otázka. Tentokrát je ale položena s trochu jiným zabarvením. Jako by v něm byl cítit ještě o něco větší zájem než obvykle. „Very very good,“ odpovídám otřepanou frází.  

Stojím v samotném srdci Isfahánu, na Imámově náměstí, kterému tu říkají také Nakš-e džahán. Není to jen tak ledajaké náměstí. Údajně patří k největším na světě a vešly by se do něho dva pražské Václaváky. Můj pohled je upřený na Imámovu mešitu ze 17.století. Na chvíli zabloudím do dob šáha Abbáse I. a snažím se představit si dávné mistry, architekty a stavitele. Zkrátka všechny ty, co tu dokázali takovou nádheru zanechat. Nechce se tomu věřit. Jaké zázračné technologie asi použili k tomu, aby vzniklo něco tak monumentálního, geometricky přesného a geniálně propojeného? Tenhle malý zázrak stvoření tu obdivovali a budou obdivovat stále noví a noví svědkové času, za sto a možná i za tisíc let. Přesnou geometrii náměstí, paláců, mešit a dlaždic tříštících se v zapadajícím slunci.

Mladý muž v baseballce si chce povídat. V Íránu nic zas až tak neobvyklého. Co má za lubem? Určitě mi chce jenom něco prodat. Takové otázky, které mi automaticky servíruje moje evropská hlava, nechávám jen tak procházet a dál je nevětvím.

Muž se představí jako Hussein. Začne mi vyprávět o tom, že celé náměstí představuje lidské tělo. Postupně se dozvídám, kde má hlavu, kde nohy a kde srdce. Jedna z jeho částí sloužila jako politické centrum moci, druhá jako centrum vzdělanosti a ta poslední ukrývala centrum duchovní. Tři pilíře, na kterých stojí každá civilizace a každá říše – moc, vzdělání a víra. Peršané nám je tu vystavěli všechny pěkně na jednom místě. Odbourávám počáteční nedůvěru Evropana a naplno se ponořím do jeho zapáleného výkladu. Ten člověk nemá za lubem vůbec nic. Tady se lidi prostě jen chtějí pochlubit slavnou historií a kulturou své země…

Hussein se mě zeptá, odkud jsem. Odpovím další otřepanou formulí „Czech republic“ a očekávám tradiční reakci: „Petr Cech, Pavel Nedved“. K mému překvapení ale padne úplně jiné jméno: „Havel“. „Byl to váš prezident, ne?“ "Je vidět, že se vyznáš," vyjádřím obdiv svému perskému protějšku. „A co vaše ta revoluce? Žije se u vás líp?“ Přikývnu, jako, že jo. „Tak to máte dobrý. Někdy je revoluce i k horšímu,“ prohlásí odvážně Hussein. Je to snad poprvé, co v Íránu slyším nahlas narážku na režim. Politiku tady na ulici není radno rozebírat. A tak se jen chápavě usměju a rozloučím se: „Hodně štěstí Tobě i Íránu!“ Za chvíli se připojím ke své skupince. Čeká nás ještě bazar a předváděčka koberců. To už bude jenom běžný turistický program. Mám moc rád taková lidská setkání, jako je tohle infahánské. Mají snad ještě víc barevných odstínů a motivů, než ten nejvydařenější perský koberec. 

duben 2018