Ukázka z knihy MÉ CAMINO

Dorazit jednou na ubytování o něco dřív má i něco do sebe. Nejenom že si stihnete i něco nakoupit, ale jako příjemný bonus si můžete i něco přeprat. Přesně v tomhle pořadí jsem se rozhodl využít získaný čas i já. Společně s Hugem, Natálií a Danielou se vydáváme pěšky do nedalekého krámu. Chůze jenom s lehkým baťůžkem je najednou hrozný nezvyk. Připadám si, jako by mně něco chybělo. Ještě větší nezvyk by byl, kdybych mohl odlehčení nabídnout i svým unaveným nohám a nazout si žabky. Ale na to si musím ještě počkat. Jsem rád, že ortéza mě zase trochu rozchodila, tak to nechci pokoušet. Do nedalekého obchodu je to nakonec dobrých 1,5 kilometru. Na první pohled se zdá, že se krámek specializuje výhradně na domácí a zahradní potřeby. Po chvíli hledání mezi květináči, hráběmi a kbelíky nakonec objevíme i něco k jídlu. K láhvi vína přihodím ještě sýry, salám, pečivo a vajíčka. Vajíčka si osmažím. Sýry a salám nakrájím k vínu.

Pračka a sušička umístěná ve venkovním přístavku jede nepřetržitě, situace vypadá beznadějně. Nechávám se inspirovat Španělkou, která přepírá prádlo v ruce s použitím tradičních nástrojů, valchy a necek. Na několik ponožek, trenek a triček ruční způsob praní bohatě stačí. Jenom je to bez záruky, že prádlo na zahradě do rána uschne. Sluníčko zatím svítí a ještě pár hodin bude. Risknu to.

Podvečerní posezení na zahrádce u vína se mění ve veselou mezinárodní družbu. Posadíme se k Helmutovi a jeho partě. „Je pravda, že máte u vás komiky, co si dělají srandu z Němců v televizním kurzu němčiny?“ zeptá se Helmut. „No jo, Karl a Egon, ten pořad se jmenoval Alles Gute, taková klasika z devadesátek.“ „To je zajímavý, u nás žádný pořad, co by si dělal srandu z Čechů, nemáme. Tak to vás máme asi radši než vy nás,“ glosuje Helmut česko-německé vztahy. „Pamatuješ ještě Východní Německo?“ napadne mě taky jedna otázka na Helmuta, který působí jako pamětník starých časů. „Jo, to jsem byl hodně malej. Přímou zkušenost s ním ale nemám, jsem ze Západního.“ „Letos je to akorát 30 let, co u nás v Praze nechávali východní Němci odstavené svoje trabanty a přelézali přes plot západoněmecké ambasády,“ vzpomínám.

Stůl s námi sdílí i partička mladých Portugalců, skautů, co putují už z Lisabonu. Jejich hlavním mluvčím je João, kluk s dokonalou angličtinou a vzezřením opravdického spravedlivého skauta. Vedle mě sedí mladičká Francisca z Madeiry. Má nádherný úsměv a průzračné modré oči, jako by se v nich zrcadlil celý Atlantik. Naše konverzace se točí kolem krás Portugalska, Madeiry i Prahy. Dolévám skautům poslední zbytky vína a na okamžik zalituju, že jsem těch láhví nevzal víc.

Přísná paní právě ohlašuje blížící se večerku a vyhání nás do postelí. Na pokoji se s námi ubytovaly tři Argentinky, nejmladší a nejrobustnější z nich má postel nade mnou. Její dvě starší kolegyně obsadily palandu naproti. Všechny tři účastnice téhle latinskoamerické výpravy už spí. Jedinou, která hlasitě nechrápe, je paní s dlouhými šedivými vlasy a ostrým nosem na protější palandě nahoře. Vypadá jako indiánská šamanka. Namísto chrápání má jinou libůstku. V noci ze spaní hlasitě odříkává hrdelní španělštinou jakési temné modlitby. Od téhle strašidelné noci už jí nikdo z Čechů na Caminu neřekne jinak než Klela.

Někdy se stane, že když zaměstnáme mozek něčím důležitým, zapomeneme přitom na ty úplně základní věci. A přesně tohle se teď stalo mně. Přes všechno to praní, sušení, vaření a společenské sezení jsem úplně zapomněl na sprchu. Jdu to rychle napravit, ale když dorazím zpátky na pokoj, je už těsně po večerce. V pokoji už je zhasnuto, tak si posvítím čelovkou. Jenom si do batohu zandám pár věcí. Nebude to na dlouho. Jenže v ten okamžik se za dveřmi jako přízrak objeví přísná paní. „Okamžitě zhasnout!“ dostanu přísné napomenutí, ještě přísnější než na táboře. Jak už říkal Švejk: „Disciplína musí bejt, vy kluci pitomí! Jinak byste všichni lezli po stromech jako vopice.“ To nejdůležitější jsem si prozíravě připravil předem, špunty do uší. Můžu s klidem usnout.